O lidech a zvířatech, nebo je to obráceně?
To
se tak říká o ženských, že jsou slepice.
Kdákají. To je asi jediné, co spojuje ženy a
slepice. A ani ne tak úplně. Slepice kdáká
nejvíc a nejhlasitěji hned po tom, co snese vejce. Není
to proto, že by chtěla vykdákat do světa tento
zázračný čin ale proto, že po snesení vejce
trpí jakousi poporodní bolestí. A
přírodní zákon jí určuje, že kdákat
má chodit daleko od sneseného vejcete, aby
predátoři nevěděli, kde to vejce snesla. Proto, když
zanáší, musíte to vejce někdy dlouho
hledat. Slepice má taky zvláštní vlastnost,
jako ještě i jiné druhy ptáků: jakmile je tma,
zhasnete, sedne kde je a usne. Chtěla bych mít spánek
jako ona.
Nebo taková kráva. To mi vyprávěla moje
optometristka, že jeden pán, klient, jí řekl, že
má oči jako jeho kráva. Jak tak byl soustředěný na
pokyny optometristky, tak v tom tichu místnosti řekl, co mu
přišlo jako vhodná pochvala krásy mladé
paní. Až když to vyslovil si uvědomil, jak to mohlo
vyznít. Okamžitě zčervenal a začal se omlouvat, ale ubezpečoval
paní optičku, že nejkrásnější oči
mají krávy, tak hnědé, jako má ona. Když mi
to říkala, dívala jsem se jí právě
také do očí, aby určila, jak daleko mám oči od
nosu. Usmála jsem se, přišlo mi to roztomilé. S
čímž paní optometristka plně souhlasila. Ale stejně jsme
se po vteřince obě rozchechtaly na plný kecky. Ale víme,
že se taky říká – kráva blbá, nic
neví. Tak to byste koukali kolik toho kráva ví!
Jako všechna zvířata má vnitřní hodiny a
ví, kdy, kde a co... kráva je velmi dochvilná. Moc
dobře slyší a ještě víc ví, co je
pro ni přínosem. Jestliže dojde svou ležérní
chůzí ke kravínu na přesně daný čas a vy tam
nejste s tou solí, nebo nějakou lahůdkou, na kterou
vábíte nejen ji ale celé stádo do
kravína, jak je zvyklá, tak jste v bryndě. Zavelí
čelem vzad, se vám na to pěkně z vysoka vykašle a
utíká zase na pastvinu i s celým stádem
krav. Zpátky ji jen tak nedostanete. Musíte být
dochvilní, jinak jste za krávu vy. A už jste viděli, jak
kráva po dlouhé zimě vybíhá a poskakuje
blahem do pastvin? Tolik radosti si neumíte ani představit.
A králíci? V králíkárně? Jsou tam
zavření a vůbec nic neví o tom, jaká je
úroda a kolik šťavnatý trávy máte
možnost sehnat. Ó, jak se mýlíte!!! Když jim
donesete uprostřed léta sušené, tak to
zašlapou a nežerou. Chtějí svoje. Vydupou si
vlastní žrádlo, za cenu mladých. Neporodí
je.
A třeba koza. Říká se o ženských, že jsou kozy.
No, nevím přesně, o kterou vlastnost tu jde. Jo, koza
chodí, nazdařbůh po dvorku. Tu uždibne, tam se otřepe, tady
stojí jako zmrazená. To, snad. Taky prý sežere
všechno. To je sice pravda, ale je to potvora,
vyčůraná. Když má, co potřebuje, nepoleze
vám nikam. Bude spokojená a ještě
hlídá jako pes. Nesnáší cizí
lidi, nebo zvířata. A často má své dny a opravdu
sežere kde co. A že smrdí? Potřebuje třikrát denně
péči o chlívek, místo slámy seno a často
česat, nebo hladit. Ona nemůže za to, že příroda jí dala
pižmo pach, aby jí nelovili vlci a nám to nevoní.
Že.
Obzvláštní
povídání bych věnovala ovcím. Jsou
bezproblémové, trpělivé a pro mě moc
krásné. Nenašla bych na nich vážnou vadu.
Taky ani mezi lidskými přirovnáními toho o
ovcích moc negativního není. Jen snad že jdeme
jako ovce... a ano. Ovce jdou jedna za druhou, jenže si věří. A
lidé často jako ovce jdou, ale kdo, komu věří? Ovce si
věří a tak také fungují, že se vzájemně
ochrání a najdou dobrou pastvu. Což se u lidí
dá říct jen o pastvě... Ovečky jsou vděčné za
málo, umí se chovat jako cvičený pejsek a
pamatují si jako sloni, kdo a kdy jim co učinil. Vím moc
dobře, že ovečky se chovají také pro maso. No a tady je
dost problém. Ovečka má čtvercové panenky v
očích. Vypadají už tak jako nešťastné...
Ovce taky ví dopředu, že jde na smrt. A beká. Těžko
zabít ovci... Bolí z toho srdce. No, a to mi
nabíhá myšlenka na krocana. Velmi zdravé
maso, ale kdopak ví, jak vlastně krocan žije? Jestli mezi
drůbeží je někdo mlsný jako koza, tak je to krocan. Ten
si do zobáku jen tak nezobne nějaký zrno! A proto
má tak dobré maso. Vlastní mlsností se
odsoudil k osudu sepsanému ve zdravých kuchařkách.
Leč, mnohé zdravě se stravující možná
překvapí, že baští pavouky a klidně si sezobnou
myšičku či žabičku. Barvu krku a laloku si mění podle
počasí a někdy i nálady. Tady bych občas připomněla
některé muže, kteří se natřásají na
viditelném místě a ukazují svou mužnost. To by
sedělo. To jsou krocaní námluvy. No, na ženy to
příliš nezabírá. Myslím, že to
má spíše opačný účinek. Také
krocaní chlap je ten, kdo žije sám, potuluje se
plodí, ale nestará se. A ještě je
háklivý na počasí a prostředí.
Takový desetikilový ptáček nemocňáček. Tak
jako opravdický krocan z řádu hrabavých čeledě
bažantovité.
No a abychom to uzavřeli, i zvířena bohulibá někde
bydlí. V kurníku slepice. Víte, kolikrát
vyslovíte denně kurník! Když něco nejde, když nejede
autobus, když klopýtnete... nojo, je to kurník. Tedy
...jaké to vlastně je? Hřady pro slípky, kukaně pro
vejce... na zemi ho... ehm. Výkaly. Aha! Tak kvůli tomu trusu
kurnik! Toto jsme si vysvětlili. Ale co chlívek? Vždyť kdysi
lidé spávali ve slámě se zvířaty! Jednak se
chránili před zimou a jednak zvířata jim nesla obživu,
byla pro člověka životně důležitá! Proč teď dětem
říkáme, že mají chlívek?? Chytré
dítě by se pyšně vzedmulo a řeklo: ahá, mami, tak
tobě jsem obživou, něčím, bez čeho nedokážeš
být! Tak tady na mě nekřič.
Taky rádi používáme slovo hnízdo.
Hnízdečko. To tedy pardon! Tak tohle, kdyby mi doma řekli, tak
je vyhubuju. Dost často jsou hnízda ptáků i
některých hlodavců něčím, po čem asi netoužíte.
Často nemají ani střechu. Vlaštovky slinami a
blátem staví báně, díra v hliněné
stěně ledňáčků a břehulí, voskové hnízdo
vos a sršňů, houpající se hnízdo
vrány ve výšce stromů nebo hnízdo
chudáčka skřivánka na holé zemi v poli s
obilím. Takže, lidé, přátelé, s těmi obraty
slovními, ohledně života zvířat, přece jenom opatrně.
Někdy se v lese, v pralese, na savaně, případně jiné
divoké přírodě, chováme jako lidi. Ale tam jsme MY
na návštěvě, chovejme se tedy jako zvěř.
Akorát by mě zajímalo, jak to mají ta
zvířata…, myslíte že říkají, že
smrdíš jako hokejista, máš doma bordel jako
ve městě, nebo že ti zamilovaní tuleni půjdou do baráku?
Text a ilustrace: Eva Rydrychová
* * *
|


První zleva Vladimír Vondráček


|