home

obrazkyporad se neco dejeco me zajimaco me zajimakdyby nahodou
Hledání

Nedávno jsem hledala klíče, při cestě domů, byla tma a zima. Klíče ne a ne najít. Znáte to.

Hledání zná každý z vás.
Potkává lidi všech ras, vyznání, národností, sociálních vrstev a věkových kategorií. Je to útrapa celého lidstva.
Abychom něco, co máme nemuseli tolik hledat, vymýšlíme různé fígle, jak se hledání vyhnout. Takový aparátek, například, který na písknutí reaguje také pískáním a my po zvuku poznáme, kde že jsme nechali ležet ty zatracený klíče. No, na automobil si to nedáme. Jen stiskneme centrál a naše autíčko se světly a cvaknutím ohlásí, když po nákupu nevíme, ve které uličce parkujeme. Ale vesměs děláme strašnou spoustu věcí automaticky. Naučíme se těmto pohybům již v dětství, když nám rodiče svěří naše první klíče od domu. Hned, jakmile je prvně ztratíme a tatínek nám notně vyhubuje přičemž neustále opakuje, že musí všude vyměnit zámky, místo tradičního ležení pod novinami na gauči. A tak to pak hlídáme, nakonec se dopracujeme k automatickému vkládání klíčů do pravé kapsy, protože v levé většinou něco neseme. Tento "zlozvyk" se pak rozšiřuje i na jiné úkony. Zhasínáme, zavíráme dvěře, vypínáme vodu, zavíráme okna, bereme si bundu nebo deštník, zamykáme byt, garáž, kontrolujeme zamčené auto a tak by se dalo sáhodlouze pokračovat.
Vyrazíme pak do světa a neustále přemítáme, na co jsme zapomněli. Kolik z nás se vrátilo někdy domů, že asi nezhaslo, nevyplo plyn, že asi běží televize, anebo možná někde nezavřel okno. Tak je to i s hledáním věcí. Spoustu jich ukládáme na svá místa automaticky. Například po dokončení telefonního hovoru, uložíme mezi řečí automaticky mobil do pouzdra a po té do kabelky, abychom za pár minut hledali, je-li na svém místě. Právě tak zacházíme s klíčema. Zamkneme, a klíče šup do kapsy a úprkem na hromadnou dopravu do zaměstnání. Večer při návratu z práce, škol, úřadů, nákupů a jiných povinností u dveří zůstaneme stát a HLEDÁME klíče. Vysypeme kabelky a jiná příruční zavazadla, prohrabeme nákupy, abychom našli klíče v pravé kapse kalhot nebo kabátu, kde se je nepodařilo napoprvé nahmátnout. Ovšem každopádně nás to v tento moment vykolejilo. Nervozita nás ovládla a domů vcházíme upocení a poněkud stresovaní.
Ale dají se hledat všemožné i nemožné veci. Celý týden, klopýtáme o štokrle na chodbě, ale v momentě, kdy potřebujeme ze skříně podat knihu a tudíž i ono štokrle pod nohy, není k nalezení. Adrenalín se vyplaví do krve a my pobíhajíc po domě hledáme stoličku. Tu si ale před chvilkou vzala malá dcerka, sedí na ní a udiveně se na nás dívá, proč tak lítáme po bytě. U vaření to bývá taky občas o nervy. Mícháme omáčku, když v tom přijde někdo z rodiny, že něco nezbytně nutně potřebuje. A tak jdeme ochotně pomoci, ale v myšlenkách máme stále onen hrnec s omáčkou. Když se vrátíme k plotně musíme honem zamíchat, ale není vařečka! No to snad ani není možný! Kam bych ji přece dala? Honem kouknout na poslední místo kde jsme byli, ale ani tam vařečka není. Těkáme zoufale očima po kuchyni omáčka hrozivě bublá. Nedá se nic dělat, musíme vzít čistou. V momentě, kdy chceme otevřít levou rukou šuplík, zjistíme, že to nejde, protože něco držíme. Ano. Je to ta naše postrádaná vařečka! Připadáme si v ten moment jako totální idioti. No ale co. Omáčka se nepřipálila, tak o nic nejde.


Jak se v životě zbavit těchto malých stresů a adrenalinových chvilek? Musím se přiznat, že toto netuším. Bojuji statečně s hledáním. Ovšem můj boj s tímto nepatří mezi vítězné. Prostě, zase hledám klíče. I když jsem si koupila speciálně malou kabelku, abych jí neměla plnou hloupostí, ale právě jen na peněženku, klíče a doklady. Taky mi Ježíšek mi přinesl pouzdro na mobil, který už od února doma hledám. Deštník se včera sušil v koupelně, a já ho dnes před odchodem do práce hledala na chodbě. Vzdala jsem to hledání a notně zmokla. Hodinky jsem taky nedávno hledala. V noci mě probudil rámus a já je v polospánku dala  pod polštář. Automaticky. Hned, jakmile zjistím, co že se to pod okny děje, ze zvyku strčím hodinky pod polštář. Takže vlastně kdybych šla hned jak vstanu ustlat, nemusela bych hledat, a neujel by mi autobus.
 A teď prostě zase hledám klíče!
Mrznu a za mnou někdo jde. Tma a hukot města. Strach mě skoro zaslepuje. Ještě že má člověk něco, jako pud sebezáchovy, nebo co to je. Nějaký hlas uvnitř mě mi říká: Holka, klid, nádech, výdech, koukni se do dlaní, jestli nejsou klíče již v ruce. No vidíš, máš je pověšené na malíčku levé ruky. Pravou hrabeš v kalbelce a v levé kromě těch klíčů držíš ještě tašku s prádlem a kabelku.
Tak asi bude nejlepší, když zase budeme něco hledat, se nádechem uklidníme a začneme pěkně znova a v klidu.

 Prostě se musíme zastavit. Neztratit klid to je to hlavní. Když projdeme všechna místa možná i nemožná, pak ještě můžeme křičet a nadávat.

Ona hledaná věc se objeví hned, jakmile ji nepotřebujeme.
Spolehlivě vždycky.
zoom
Aktualizováno: 1.2.2014