Ani nyní v důchodu nemám lehké žití ...

pana Vladimíra Vondráčka.

E – Zvou vás stále ještě do rozhlasu nebo do televize na rozhovory? Vím, že jste pár rozhovorů dělal.

V – Samozřejmě ne, své jsem si ale už dávno „odrozhovoroval“.  Na přelomu 80. a 90. let minulého  století několik komořanských meteorologů chodilo pravidelně ve čtvrtek do tehdy ještě Československého rozhlasu na krátké, jen několika minutové rozhory o víkendovém počasí. V té době např. nás tam zpovídali začínající dvacetiletí redaktoři Daniel Takáč a Jakub Železný.  No a pak když nastoupila první soukromá rádia, začal být o meteorology zájem. V jednom období jsme opět ve čtvrtek měli dokonce od třinácti do šestnácti hodin dokonce „šňůru“ po třech místech – nejprve v Čs. rozhlase na Vinohradech, pak uprostřed Václaváku v rádiu Zlatá Praha a pak v rádiu Alfa, které mělo sídlo v paláci YMCA. Dalo se to ale stihnout pěšky. No a pár skutečně velkých téměř hodinových rozhovorů jsem pak měl už v Českém rozhlase naposledy asi někdy před deseti až patnácti lety.

E – A v televizi?

V – Tam jsem pověstné „historické ukazovátko pověsil na hřebík“ po třiceti letech exhibování v roce 1993. To začala v ČT vznikat meteorologická redakce v čele s Jánem Zákopčaníkem, který se loučil pověstným sloganem – „slunce v duši“. No a naši mladší televizní kolegové nás staré harcovníky občas zvali na rozhory, např. do pořadu Turbulence. To už je ale také poměrně dávno.

E – Podařilo se vám vydat několik knih: Prima klima, Eliášův pranostikon, Minimum o počasí.  Kdy jste ale začal svou spisovatelskou dráhu?

V – Tak zde se musím hlasitě ohradit. Za spisovatele se nepovažuji ani náhodou. Své upravené pranostiky jsem posílal do Večerní Prahy každý týden už někdy v druhé polovině osmdesátých let. Po dvaceti letech jsem objevil v roce 2007 internetové Pozitivní noviny a seznámil jsem se s jejich hlavními „tahouny“ Pavlem Loužeckým a Václavem Židkem, kteří mě dali v Pozitivkách takový prostor, o němž se mi ani nesnilo. „Dodali“ mi skvělého karikaturistu Františka FrKa Kratochvíla a pranostiky vycházely po celý rok 2008. No a ke konci roku vydalo Eliášův pranostikon nakladatelství TeMi. Žádnou díru do naší zemičky, natož do světa, tato knížečka neudělala. Prý se jí neprodalo ani 2000 kousků a nevím, zda se nakladatelství vyplatila. Přesto mi tam ještě vyšla další knížečka Prima klima, a přestože ji ilustroval ještě známější Jiří Slíva, prodej dopadl ještě mnohem hůře! Tím mé snahy o „papírové spisovatelství“ skončilo a zůstal jsem věrný internetovým magazínům.

E – Článků máte za sebou nepřeberné množství a na všechna možná témata. Necítíte se také tak trochu jako Filosof? Někde jste napsal: „Spěchej raděj pomalu, loudávej se rychle, hranatá je někdy koule, kulatá je krychle!“ Ani nevíte, jak moc s vámi souhlasím. Když utíkám za nějakou povinností zbrkle, vždycky něco pokaňhám. Když už tedy lenivě něco konám, většinou promeškám správnou chvíli. Kostky při stolní hře mi vždy padají na zem a v kuličkách jsem absolutní nemehlo. Ještě, že nejsem sám stvořitel, to by byl konec nekonečna, protože bych já určitě někde udělala nedopatřením nějakej konec. Máte taky nějaké věci, které vám nikdy nejdou, nešly nebo se nedařily?

V – Sice vidím, že mě máte docela zmapovaného, ale toho filosofa bych samozřejmě přešel bez komentáře. A co se týče věcí nebo dovedností, které mi nejdou, těch je tolik, že bych je určitě nedokázal ani vyjmenovat. Např. jsem manuálně velmi nezručný. A mimochodem, ten bezvadný citát o čase je od Izáka Newtona!

E – Ráda si občas pročítám vaše paradoxy češtiny na Pozitivních novinách. První vyšel v prosinci 2008, ještě jsem se nedostala na konec. Tak nějak mi to evokuje vaši maminku, učitelku. Vysvětlujete tam význam slov. Baví mě to. Proč to baví vás?

V – Je to docela jednouché. Asi každý, kdo o něco mého napsaného zavadil, tak jistě poznal, že mám rád paradoxy a slovíčkaření. Prostě mám rád humor, a možná že slovní ještě více než situační. Za vrchol na tomto poli považuji nesmrtelné forbíny Wericha s Voskovcem, kterého pak nahradil Horníček.  Ideální ovšem je, když se těch humorů sejde více. Nedostižným může být Jirotkův Saturnin a jsem moc rád, že tato knížka před několika lety vyhrála v anketě o nejlepší knihu, když porazila i nejlepší světové bestselery! No – a má maminka s tím vším asi moc společného neměla…

E – Jezdím často do Jičína, pracovně. Už z velké dálky někde od Konecchlumí na mě svítí bílá kaplička Zebín. Vloni jsem se rozhodla tam zajít. Upřímně to byl skoro horolezecký výkon, bydlím v rovině, nejsem zvyklá na kopce. Ale ten výstup za to stál. Ten neskutečně úžasný výhled, představa, jak tam ti lidé nosili materiál a všechno, aby to postavili, uvedlo mně to v úžas. Byl jste tam?

V – I když budu stereotypní, musím opět říci, vlastně napsat, že samozřejmě a mnohokrát.  Na začátku léta jsme tam chodili na třešně, se školou jsme tam byli na pochoďáku a jednou v zimě jsem tam dokonce na svých dětských lyžích udělal své první salto! To mi bylo kolem deseti let a našeho olympijského vítěze v lyžařské akrobacii Aleše Valentu jsem tak přeběhl snad o dvě generace…

E – Ten Zebín má pro mě zvláštní význam, když ho vidím. Počasí. Slunečný den rozzáří jeho alabastrovou bělostnou krásu do obdivuhodné záře. Zamračenou oblohu překryje svou slonovinovou bílou v ocelových oblacích, v dešti má nádech bělounkého tušení v mlze a v mlze prostě není a mě se po duši rozlije stesk po jeho bílé. Proč vás tak baví počasí?

V – Ó, to jste se rozněžnila! Takový romantik bohužel nejsem. Na počasí asi nejvíce obdivuji to, jak je komplexní. Rozdává teplo, chlad, sucho, vlhko, vítr i klid, a to na všechny strany. A nejvíce oceňuji, že nezná hranic! A také mu musím poděkovat za to, že mě jeho rozmary docela slušně živily.

E – Tak to je zajímavý pohled, ale tím vaším zebínským saltem mi docela nahráváte na další otázku. Copak ze sportu je blízké vašemu tělu a který sport raději sledujete z pohodlí ušáka v obyváku? Prý jste chtěl tělocvik učit,

V – Tady je také odpověď jednoduchá. Od svých asi šesti let jsem postupně a často i současně provozoval až asi do třiceti nejméně deset sportů. Lehkou atletiku, sportovní gymnastiku a volejbal pak na dosti slušné úrovni. Na různé balóny byly „znožné“ nejen mé dolní končetiny, ale kupodivu zručné i ty horní. Na vysvětlení – v jazyku rád používám blbůstky jako třeba dvojice očividný – ušislyšný a podobně tedy i zručný a znožný.  Na volejbal, fotbálek i nohejbal, a také na lyžování jsem nezanevřel ani v pozdějších letech téměř až do důchodu, ale nyní už pěstuju pouze „gaučing“ a procházky. A to tělocvičné učitelování jsem kupodivu s lehkým srdcem po maturitě zavrhl a snad jsem neprohloupil. Ale s tím Jičínem jste mě překvapila. Vždyť my jsme vlastně krajané, oba máme své kořeny ve Východočeském kraji.  Vy na krásném Broumovsku a v Hradci Králově, já pak v krásném Českém ráji a v Krkonoších. I když jsem na těchto místech měl trvalé bydliště pouze necelou třetinu svého života, neboť po svatbě se ze mne stal „trvalý“ Pražan, nebo jak říkají všichni ostatní – Pražák!

E – No vidíte, to mě ani nenapadlo. A máte tedy nějaký vztah i k mému Hradci?

V – Budete se divit, ale mám.  Až do roku 1948 jsme pravidelně alespoň jednou za rok jezdili do Hradce na návštěvu strýčka, tatínkova mladšího bratra. A z těchto návštěv mám dvě zajímavé vzpomínky.  Ta první je zejména čichová. Tuším, že v roce 1948 jsme se dívali na motocyklové závody, z okna strýčkova bytu v druhém patře. Trať vedla městem a velké boje tu sváděl „náš“ krajan Antonín Vitvar z Nové Paky na Jawě s Pražákem Františkem Juhanem, který „sedlal“ Velocette. Kdo vyhrál, to si nepamatuji, ale „zajímavý“ zápach benzinu a ricinového oleje jsem si pamatoval velmi dlouho. No a teta musela hned večer prát všechny záclony! Druhá vzpomínka je pak plavecko-kulturní. Jednou jsme navštívili známý hradecký bazén, kde každou půlhodinu (nebo hodinu?) zahoukala siréna a na několik minut se spustily umělé vlny. A s překvapením jsem poznal, že právě u tohoto bazénu byla natáčena scéna z filmu Muži nestárnou, v níž Jan Pivec okouzluje skokem z prkna už třetí generaci ženské části jedné rodiny! Pro pamětníky – Zita Kabátová si střihla v tom filmu „pouze“ roli maminky a babičky, vnučku už jí režisér Slavínský nesvěřil… Hernajs, pardon, to jsem se zakecal…

E – Myslím, že to nevadí, trochu vás doplním. Ten rok vyhrál právě Vitvar, byl to druhý poválečný ročník. Mám ráda motorky, takže tento závod po městě znám. Vlnobití je stále funkční a je technickou památkou města. Chodím tam i já. Ale pojďme dál. Když mi je ouvej, zpívám si. Věřte, že kdybyste mě slyšel, bude i vám. Nemám talent. Zpívám si Juditu Čeřovskou, Nedvědy, nějaké ty rockové balady a jiné. Když je ouvej vám, co děláte? Jaká muzika vám je blízká?

V – Splínu se snažím vyhýbat ze všech svých slábnoucích sil, a tak v si duchu broukám nějakou melodii téměř neustále, tedy zejména pokud jsem sám. Co se týče hudebních stylů, mám rád jazz a zasekl jsem u swingu slavných světových i našich velkých orchestrů a zpěváků. Ty si broukám nejčastěji.

E – Na co umíte zahrát? Aspoň trochu... Někde jste se zmínil o písni Letí šíp savanou... zpíváte si ji?

E – Krásné… text „šípu“ znám téměř celý. Je neskutečná. Takže to byla vaše první láska? Já milovala učitele tělocviku. Jako všechny holky ze třídy. Nevybočovala jsem. Co vy?

V – Kdepak, už ve školce v Jičíně jsem „miloval“ hned dvě holčičky. Na vánoční veřejné besídce mateřské školky jsme se my všichni kloučkové, kteří tvořili kompars, „zamilovali do jedné holčičky, která „hrála“ královnu zimy a já navíc ještě do další – do jarního sluníčka. Jinak jsem v tom dětském i pubertálním zamilování také nijak nevybočoval, protože nikdo z kluků se do žádného učitele „nezamiloval“…

E – Směji se!!! … já zas nemilovala holčičky... Tak raději přejděme k obyčejnějším záležitostem. Mám moc ráda k jídlu čočku s vejci a uzeným, dal byste si ji se mnou? Máte taky nějaké takové jídlo kterého se nepřejíte? A copak si tak rád dáte k pití, když chcete posedět s přáteli?

V – Konečně trochu lehčí otázky, tak popořadě. Čočku bych si s vámi klidně dal, mám ji docela rád. Máme ji pravidelně na Nový rok a pak i několikrát do roka, s uzeným, nebo i jen s volským okem a domácí sladkokyselou okurkou. Bohužel jsem pak většinou nejméně na půl dne jaksi vyřazen ze společnosti… Jinak mým favoritem je samozřejmě domácí svíčková a pak jakékoliv sladké pečivo, zejména vánočky, ty mám raději než vánoční cukroví. A mám i měl jsem štěstí, protože má první manželka byla, a ta druhá stále je v kuchyni kulinářsky nadprůměrná. A co se tekutin při posezení s přáteli týče, tak bývávaly časy, kdy jsem mohl odpovědět – pivo, víno, likéry, nejlépe v uvedeném pořadí. V současnosti ale jen to první a sporadicky to druhé.

E – Tak trochu mi to připomíná zakázané věci. Děláte rád to, co se nesmí? Mít maminku učitelku a tatínka výpravčího vám moc prostoru pro zakázané činy patrně nedávalo. A co je podle vás, to nejvíc zakázané, co jste udělal?

V – Ach to je záludná otázka, protože jsem toho zakázaného asi napáchal dost. Je ale známo, že ve stáří si spíše pamatujeme příhody z mládí, než to jsme měli včera k obědu, ale z minulosti si více pamatujeme příhody příjemné a ty nepříjemné zapomínáme. Takže jsem se to nepříjemné vždy snažil z paměti vytěsňovat a ono se povedlo. Takže bych asi odpověděl moderním – no comment!

E – To je škoda, já bych tak ráda věděla, jaké lumpárny jste dělal. Nicméně chápu, začínám již také přicházet do těchto časů. No, nic. Teď je listopad. Čas barevné přírody, hub, vlhka, a ještě hřejícího sluníčka. Mám ráda všechna roční období. Neumím říci, že některé víc, jiné méně. Jak to máte vy?

V – Jsem spíše teplomil, než zimomil, takže mám mnohem raději teplou polovinu roku, než tu studenou. V mládí bych to vymezil na dobu od chvíle, kdy na jaře oschnou meze, do chvíle kdy na podzim začnou chladit. Meteorologicky bych to popsal jako období od průměrných denních teplot asi 13°C. v květnu do stejných 13°C. v září. A pocitově pro své staré tělo bych z toho pochopitelně vyňal období tropických veder s maximálními teplotami nad 30°C.  Ovšem myslím, že oči každého z nás se mohou kochat na přírodních krásách po celý rok, snad s krátkými výjimkami blátivých dnů na přelomu zimy a jara a pak pošmourných podzimních dnů, zejména právě v listopadu. A s tím hřejivých listopadovým sluníčkem bych to nepřeháněl. Naši předkové říkali v pranostice, že - „březnové slunce má krátké ruce“ a já si myslím, že to platí i pro to sluníčko listopadové.

E – Jako řidič vím, že listopadové slunce umí oslnit. Ale vy máte radost ze života vždy. Napočítala jsem 73 článků "Chvály". Jsou to často obyčejné věci, které každý zná. Jak můžete přijít na všechny ty přednosti, každého jednotlivého problému? Kde berete nápady, inspiraci?

V – Děkuji za důvěru, uvidíme. Vždycky jsem se přiznával, že různé definice kradu ve Wikipedii, což se snad smí. No a ty přednosti hledám po vzoru Bohumila Hrabala jako perličky na dně, na všem možném a možná i nemožném.  Jestli je to vtipné, nevím…

E – Je. To věřte. A poučné, když umíte vnímat. Jestli existuje na světě něco, co byste nejraději vymazal ze světa, copak to je?

V –Krátká otázka, krátká odpověď. Lidskou blbost. Bohužel je to prý nemožné a celý život si lámu hlavu proč! Jan Werich to ale vyřešil geniálně, když řekl: „Nad lidskou blbostí nelze zvítězit, ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat!“

E – Naprosto souhlasím. Mám tuchy, že jste také žil ve Vrchlabí, opět můj kraj. Odtud je i pár umělců, několik sportovců a jiné významné osobnosti. Copak byste řekl o Vrchlabí?

V – Je to moc zajímavé. Trvale jsem žil ve Vrchlabí pouze necelých šest let, ale byla to vyhlášená léta padesátá! Prožíval jsem tu pubertu, a docela bezproblémově. Sportoval jsem doslova denně a naši vrchlabští kantoři mě formovali v rámci tehdejších možností a nasměrovali tak, že jsem dopadl, jak jsem dopadl. Jsem jim za to moc vděčný a bohužel už mohu všechny pozdravit pouze tam nahoru…

E – A jestliže dovolíte, tak teď bych měla pár všetečných rodinných otázek. Co si myslíte o vztahu postavení země v souhvězdích a narozených lidech v těch situacích. Myslíte, že existuje nějaké spojení mezi vlastnostmi lidí a postavením naší Země ve vesmíru? Respektive, jak se díváte na dávné, a třeba i současné hvězdopravce a na horoskopy. Věříte jim?

V – Nevěřím, howgh!

E – Dobře, kratčeji by odpovědět nešlo. Takže teď otázka mého syna. Ten by rád věděl, jestli když předpovídáte počasí, dáte na nějaké tušení, nebo vnuknutí vnitřních pocitů, či poznatků, nebo jen na výpočty.

V – Bohužel zejména pouze na to poslední.  Mapy, grafy, meteogramy, dlouhé teplotní a srážkové řady atd. To bohužel říkám proto, že znám několik lidí, kteří si s vlastním počasím rozumějí víc než já. Třeba staří zkušení lesníci a zemědělci, kteří mají počasí ve svém rajoně tak perfektně zmapované, že jejich místní předpovědi bývají často lepší, než předpovědi profesionální. A ještě něco bych mohl připomenout. Existuje tzv. meteorosenzibilita, což je zvýšená vnímavost organismu na počasí. A to u velké části živočichů a také asi u dvaceti procent lidí. Ti reagují s jistým předstihem zejména různé kombinace změn tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu. A představte si, že mezi ně patří i moje manželka. Často ji při poklesu tlaku vzduchu před nějakou frontou výrazně bolí hlava a poleví to, když fronta přejde, což jsem si někdy prověřil na barografu. Teď však to nejdůležitější, už téměř dvacet let počasí nepředpovídám a konzumuji ho jako každý normální člověk.

E – Tak to je opravdu zajímavé. Velmi zajímavá informace, senzibilní vnímání počasí… takže nejsem blázen, když poznám předem, že bude, co bude. Ale moje dcera by ráda znala pravdu o tom, zda větry přinášejí písek ze Sahary, nemoce z Číny a horko od moře. 

V – Větry opravdu přinášejí ledacos, písek ze Sahary třeba i několikrát za rok, viry naštěstí tak často asi ne, ale co víme, že?... Také se ale může se stát, že vodní smršť vyzvedne z moře nebo z většího jezera hejno ryb či žab, odnese je hluboko do vnitrozemí a tam se pak tyto tvorové doslova vyprší! Horko k nám ale v létě přináší suchý kontinentální vzduch a mořský vzduch spíš mírné ochlazení. V zimě je to ovšem naopak. Mrazivý vzduch ze Sibiře vymete od nás vzduch proudící od Atlantiku, který samozřejmě nepřinese horko, ale pouze oblevu. Ale pardon, v rozvoru se nemá poučovat.

E – Poučovat se musí pořád, obzvláště, když víte, co nevědí druzí. To je v pořádku, dcera přišla ještě s mnoha otázkami. Odkázala jsem jí na internet. Ale o všem možném jste psal ve svých fejetonech, článcích. Nedokážu všechno přečíst, je toho opravdu hodně a všechno čtu ráda. Ale oblíbenec ke čtení byl pro mě pan Werich, Čapek, Nezval….  Co vůbec čtete rád vy? A máte nebo měl jste nějaké vzory, idoly a své hrdiny?

V – Největší „čtecí období“ jsem prožíval od svých patnácti do třiceti let a bohužel nyní už čtu knihy velmi málo, z nejrůznějších důvodů. Zejména mých oblíbenců by se našlo mnoho, něco o svých idolech a hrdinech jsem prozradil v Životních paradoxech i v několika svých Chválách, které už na SeniorTipu buď vyšly, nebo brzo vyjdou. Opravdu bych se nerad opakoval.

E – Tak dobře, budeme hledat. Pomalu ale jistě spějme k závěru. Poslal jste mi zajímavá selfíčka, a tak mě napadá, co vidí Vaše brýle na lepší časy?

V – “Obrýlené fotky“ jsou staré asi patnáct let a bohužel se zdá, že ty lepší časy generace nás hodně dříve narozených už třikrát tak nějak přehlédla. Poprvé pár let těsně po 2. Světové válce, podruhé pár měsíců v roce 1968 a potřetí opět pouze pár let v poslední dekádě XX. století. Důkazem je pak fotka úvodní. Měli bychom ale zakončit alespoň trochu optimisticky. Mezi škvírami těch modrých brýlí se snažím zahlédnout lepší svět. Stále doufám, že naše hodně vzdálené generace se jednou dočkají svého Nebe na Zemi. K tomu ale bude zapotřebí, aby našli společnou řeč a společné hodnoty nejen všichni lidé Světa, ale nejprve všichni jejich Bohové! A tak si opět dovolím bez dovolení zakončit tento náš rozhovor závěrem krásné písničky JV +JW +JJ: Každý z nás něco má, co občas tlačívá, co mu dělá na tvář vrásky. Každý svou starost má, v sobě ji ukrývá, pro peníze, nebo z lásky. Rozdělme bolesti rovným dílem a pak se dejme za jedním cílem! Všichni se sejdeme, až svou zem najdeme, na shledanou v lepších časech! Snad si ještě někdo pamatuje, že melodií této písničky začínaly i končily začátkem devadesátých let rozhlasové Hovory z Lán.

E - Pamatuju. Lépe to zakončit asi nelze. Velmi děkuji za neskutečně pestrý rozhovor. Děkuji, že jste, že píšete, že jsem měla tu čest s vámi pohovořit.

V - A já děkuji Vám i Václavovi Židkovi, který tento náš rozhovor inicioval. Doufám, že moc nevadilo, když byl pouze virtuálně internetový.

Vladimír Vondráček – Eva Rydrychová

***

Koláže Vladimír Vondráček a ilustrace František Frk